Těšila jsem se, jak se budu o Vánoce dívat na pohádky, jak si odpočinu…a jelikož je moje tělo chytřejší než já a zná mě jako svý boty, dalo mi stopku v podobě rýmičky a kašlíčku, takže jsem si pohádek užila do sytosti. Ale vše se přejí, i pohádky, a tak jsem sáhla po 6 knížkách a začala je číst, v každé jsem našla něco, co je mi blízké, s čím souzním a před chvilkou jsem v jedné z nich přečetla tuto větu: „Utrpení je vždy předpokladem hlubokého duchovního růstu…“. A najednou mi naskočilo vše, co bylo před lety… a já si řekla, letos sis splnila všechny svoje sny, sedni a začni psát, je nejvyšší čas, tak dělej!!!!
Byla neděle, kdy jsem si pak několik měsíců přála jediné, „ať už je další neděle“. Byla neděle, kdy jsme přijeli s našima z chalupy, já řešila, proč mi tahle kámoška tohle to napsala a pekla u toho bráchovi koláč, protože za hodinu jsme měli jít na pivko, když jsem slyšela hlasy z obýváku. Šla jsem se podívat, otevřela dveře a tam seděli muži „pomáhat a chránit“ v kanadách a můj pohled skákal z mámy na ně a zpět. Svět se zastavil, ale srdce tlouklo rychleji…„Martin dnes v noci zemřel při autonehodě…“. Svět se zastavil, srdce pukalo bolestí a vy musíte být neskutečně silní, protože rodičům právě veškerá síla a péče, kterou svým dětem věnují, došla… přeskočím kolotoč, který musíte absolvovat, abyste se mohli smířit se situací, je to poměrně nekončící jízda, do které byste museli naházet celé stádo prasátek desetikorun… ale vše jednou končí… a začne kolotoč jiný.
Nyní je to sedm let a nějaký měsíc, když se podívám na období „neděle“ a dnes a neměnila bych. Život se změnil, já se změnila, mé vnímání je jiné, dívám se jinýma očima na okolí, na práci, na lásku, na život jako takový. Více si vážím toho, co jsem vytvořila, více dávám najevo svým nejbližším, jak jsou pro mě důležití, věnuji jim svůj čas, věnuji jim kus sebe… a to co vidím dnes, budu možná vidět za dalších sedm let jinak, ale to je vývoj. Dočetla jsem se, že život je nikdy nekončící růst, řekla bych to bez nikdy, život je stále pokračující růst, i když zrovna stojíme.
Letos jsem si splnila všechny svoje sny – Ph.D., dům a Spartathlon. Ale cesta k nim byla delší než samotné státnice, než konečná fasáda a než 246 řeckých kilometrů. Cesta k nim trvala právě těch sedm let, sedm let, kdy si člověk sáhne na dno, aby se odrazil a po cestě zpět na vrchol poznával nejen nové lidi, ale poznával především sám sebe.
Velká rozhodnutí s sebou nesou velké změny, ale chce to vydržet a jak říkám na přednáškách o ultra, jít svoji cestou s sebou nese okamžiky, že jdete/běžíte třeba i nějaký ten kilák sami, kdy musíte říct davu ahoj, já odcházím, moje cesta vede jinudy. Udělejte to, jděte sami, jděte si za svým a vydržte to, buďte sami se sebou a buďte sami sebou, protože to za to sakra stojí….
„Odvaha není nepřítomnost strachu, ale ochota tímto strachem projít za účelem dosažení cíle, který je pro vás důležitý.“
Co jsem za sedm let změnila konkrétně?
- Práci, nepracuji, dělám to, co mě baví. Učím matiku a běhám, píšu na blog, do Světa Běhu a trénuji TRX Více zde: https://www.zijsvujsen.online/prace-odvaha-jit-si-za-tim-co-vas-bavi/
- Lidi kolem sebe. Upíry jsem odstřihla, kvantitu vyměnila za kvalitu. Opravdových přátel je malinko…
- Stravu, a to velkým vývoj přes makrobiotiku po současné, jím vše, ale vařím a peču z provopotravin.
- Čas, Vybírám si, s kým čas strávím. První místo mám já, moje já, které je stěžejní pro další priority. Tam patří moji sousedé, rodiče, běh, matika a přátelé.
- Energii. Tu šetřím jak nejvíc mohu. Někdy = nikdy. Co nemohu ovlivnit neřeším. Plkání o nesmyslech a co by kdyby mi nezajímá.
- Slova. Jasně & stručně. Pro některé lidi kolem je tato řeč nepřijatelná, řeknete jim, když se ptají a stěžují si, pravdu, nechodím kolem horké kaše, lepší říct jednou větou než jedním nekončícím souvětím plných slov, které jsou jen omáčka.
Nejnovější komentáře