„Člověk se neustále učí. Ale poslední dva týdny byly slušná škola sebepoznání. Aneb utrpením se člověk nejlépe pozná.“ UltraKatka

Tento článek je dlouhý, zážitků bylo opravdu hodně. Poslední dny, když někoho potkám, ptá se, Kačí, jak je a jak bylo? odpovídám: „Jsem doma, už je krásně, my tu máme krásně.“ Poučení z Nepálu?

• Člověk se neustále učí a nejvíce se naučí, když je sám, když chvíli trpí, pak pozná sám sebe.
• Člověk někdy jen nevidí, co má. To je normální. Ale je to škoda. Pak má totiž člověk hezčí život, když vidí.
• Být sice s mobilem, ale  bez signálu, bez wifi, není vůbec špatná věc 🙂 tolik času co je, třeba na karty, nebo čtení knih.
• Při cestování, kdy opustíte komfortní zónu se naučíte Brát věci takové jaké jsou neřešit věci dopředu a prožívat jenom přítomný okamžik .
• Vystoupit z komfortu a zkusit svoje limity nejen běžecké je omlazující. Připadáte si jako náctiletý, cestujete tak, neřešíte, necháváte vše plynout a ono to je strašně fajn zjistit, že ono toho k tomu životu vážně moc nepotřebujete.
• S odstupem času jsem vděčná za to, že jsem tuto cestu absolvovala. Vážím si každého dne doma, v čistotě, hojnosti, v které žijeme. Opravdu si užívám všeho víc a vše je hezčí, i když se nic nezměnilo.
• Běhání mi začalo být free. ne že bych přestala běhat, ale běžecké ego je v Nepálu. Nehrotím, jestli jsem nebo nejsem zraněná… je to mega osvobozující 🙂 juch
• Našla jsem smysl života, a to je nejvíc.

Nepál, trošku útěk, trošku sen.

Před lety jsem si přál a strávit nějaký čas v klášteře, Nepál – Tibet. Bylo to půl roku poté, co umřel brácha. Dneska tomu je přesně 8 let, co odešel… tehdy jsem však nedostala vízum a začala stavět dům a tento sen jsem odložila. Loni jsem si splnila všechny tři své sny a letos začala kvůli tajemným zraněním běhat docela tužku. Do toho nějaké osobní partnerské trable, tak jsem se rozhodla, že prostě uteču.

Teď byl čas a byla chuť někam odjet. A vlastně nastal ten nejlepší čas na to více se poznat a na chvíli změnit prostředí, opustit svoji komfortní zónu a vše, co miluji. Jak jsem psala na fcb. Když jsem letěla do Afriky přála jsem si vidět jediného slona. Tak teď po 2 měsících nepotřebuji vidět nic. Teď chci jen vnímat. Protože to, co vidime stejně posuzujeme nejvíce podle toho, jak danou situaci prožíváme a co uvnitř sebe cítíme. Nevím, jestli budu víc učit nebo se učit. Na jednu stranu se bojím, na druhou se těším. Těším se na děti, na klášter, teším se na poznání… Na jednu stranu jsem už doma plakala, na druhou se usmívám a nastupuji do letadla.. a taky od všeho trosku utíkám….“

Pro ty, co nechtějí číst, sestříhané video zde:

Jak jsem se dostala do kláštera?

Napsala jsem známému, který je buddhista, napojil mne na organizaci Nala a už to jelo … a já za tři týdny seděla v letadle do kláštera, kousek od Káthmándú. Kousek = asi 20 km, 3 hod cesty autobusem. Plán byl, že budu celou dobu v klášteře, budu odpočívat, číst a učit děti. Znělo to dost „cool“, esotericky, meditačně, podle fotek to vypadalo… jinak, než když tam jste a vložíte do toho své problémy a svůj prožitek.

Špína Káthmándú a první seznámení s Nepálem

První den byl peklo. Přiletíte do Káthmándú, města špíny, prachu, totálního dopravního kolapsu, lidi příliš nepřemýšlí, když čekáte na zavazadlo, mají hned u sebe vozíky, takže tři lidi u pásu a blokují vše. Ale jim to nedojde. Jedna Češka žijící v Nepálu mi řekla, oni prostě nemají mozek. Někteří určitě mají, věřím tomu… Opustíte letiště, hluk, píšťalky jedna přes druhou, vedro, vlhko a jeden čekající mnich na bloncku z Čech…

„1.den tu bylo také vody dost, slané vody. Já brečela a brečela. Cítila jsem totální samotu a neštěstí. A hledala cestu úniku. Nápad mozku byl i takový, že uteču hned do Čech…já si hledala i spoje domů… no neutekla jsem, ale byl to ultra boj. 1.den byl prostě au, ale to “učení se” někdy bývá… Říkala jsem si, holka před sebou neutečeš, vyžer si to… ale co jsem udělala bylo to, že jsem každý večer sepsala 3 věci, na které jsem pyšná, které se mi povedly plus, jaké sportovní činnosti jsem dělala. Mezi ranní modlitbou, když jsem skočila a snídaní, jsem cvičila jógu v trávě při východu slunce. Každý den, stačí 20 minut a jak vás to nakopne…

Buddhistický klášter Nala Gumba

Klášter nebyl v čistých horách, jak bylo řečené, byl vysoko, takže krvinky se snad namnožily, ale byl u vesnice, kde to bylo extra špinavé a prý i trošku nebezpečné. Že tam nemám běhat, že tam jsou častá znásilnění, mi bylo řečeno 4. den, kdy jsem samozřejmě běhala. Zpátky ke klášteru. Pokoj i s koupelnou, voda byla, někdy večer došla, ale byla studená, což mně nevadilo. Zuby si musíte čistit balenou vodou a mýt si ruce stále, používat čistící gely, mít i ovoce, které koupíte, prostě Asie. Ale nakonec žádné nevolnosti, nic, vše v totálním pořádku.

První pocity v klášteře byly opravdu strašné, chce se vám brečet, brečíte, asi celý den, druhý už méně, cítíte se strašně sami, vy jste sami, nemůžete nikomu napsat, aby s vámi šel na kafe, můžete napsat, ale než se zpráva odešle a než přijde, budete mít večerku. Jste v jiném světe, extrémním, navíc přijedete v sobotu, kdy byl návštěvní den, děti byly hodně pryč a vy nic nevíte. Poznáváte okolí, poznáváte jiný svět a nejvíc poznáváte sami sebe.

Program v klášteře

Program v klášteře je poměrně tvrdý, pokud se na něj podíváte ve srovnání s režimem u nás. Ale mne se líbilo, že mají den využitý opravdu dostatečně. Avšak za vraty kláštera to je naopak. Tudíž vrata kláštera jsou jako rozevírající se nůžky mezi dětmi venku a těmito buddhistickými dětmi, z kterých budou jednou mniši. Proto je sem rodiče dávají, platí školné, aby měly jednou jiný život. Nevím, jak to mají hinduisté, kterých žije v Nepálu cca 80 %, ti žijí v 6 kastách, ty dvě nejvyšší budou mít určitě vzdělání rovněž na vysoké úrovni.

5:00 ranní modlitba 90 min, když nevstanete, ty rány slyšíte stejně 🙂 když vstanete, po obědě jdete spát, protože jste kaput, 7:00 snídaně, 7:30 karate, 9:30 nástup na „nádvoří“ – škola, 9:45_12:00 škola, 12:00 oběd, 13:00 – 15:15 škola, 15:15 čaj, 16:00 odpolední modlitba, 17:30 odpolední čtení, 19:00 večeře, 19:30 společné domácí úkoly na „nádvoří“, 21:30 good night 🙂

Děti v nepálském chlapeckém klášteře

A než jsme odjížděli, měli 45 dnů jejich svátek, kdy jedli naposledy oběd. I ti nejmenší. Děti jsou v klášteře od 3 let. Starší se starají o menší, všichni si mezi sebou pomáhají, ale můj pocit je takový, že těm nejmenším musí chybět rodiče. Byli jsme tam týden a jak vidí ženu, hned na vás lezou, chtějí chovat, potřebují cit.

Ale jejich rodiče vědí, co dělají a proč to dělají, tedy myšleno u dětí, které mají rodiče… každopádně takhle samostatné 3leté děti jen tak neuvidíte. Krásný zážitek, když jim dáte tyčinku, rozdělí se mezi sebou. Když končí hodina, uklízí krásně pastelky, fixky, vše vrátí. Když něco zničí jako třeba moje brýle, řeknou, to jsem udělal já. Krásné je i dělání domácích úkolů, které dělají všechny děti společně, až do tmy. Chtěli jsme nejmenší naučit “baby shark”, no tak smůla, už to znaly a při našem vystoupení snad ani nezvedly zrak od omalovánek.

Trošku jsem byla překvapená z dětí cca 5-7 let, kdy tam byla ještě jedna dobrovolnice, byla tam déle než my, tak jsme ji nechaly vést hodinu, dala dětem úkol, kdy měly samy kreslit na papír. Děti neposlouchaly, randál, jeden to tam šéfoval, křičel, poutal pozornost a ona nic. Tak to bylo něco pro mne, 20 minut jsem seděla, pak jsem nevydržela a šla po nich požadovat úkoly, které měly zadané, „šéfíkovi“ jsem lehce věnovala pohlavek, protože to bylo příliš. No další hodinu jsme si vzali s kluky jen my, daly dětem omalovánky, hrály s nimi karty, protože tyhle děti mají spíš poznávání zatím než skutečné učení. Každopádně bylo poznat, že jakmile dáte dětem možnost zvolit si, něco děláte, ony to okoukají od vás, ale ani v klášteře to nejde někdy bez tvrdšího režimu 🙂

Jídlo v klášteře

Jak jsem psala 3x denně – snídaně v 7, oběd v poledne, večeře v 7, ve 3 čaj. Měla jsem hlad, jednak ve vyšší nadmořské výšce tělo více spaluje, jednak jsem sportovala a navíc žádné pečivo, sýry, maso. Většina jídel je rýže, zeleninová omáčka, v tom luštěnina. Jednou jsme měli k večeři něco jako knedlík, jeden knedlík byl jak 6 našich, tak jsem zbodla 2, takže 12 knedlíků a byla jsem chvilku syta. Ale jinak jsem si každé jídlo chodila přidat. Děti ne, děti chodily po jídle pro sušenky. V klášteře byl totiž obchůdek, kde se dalo koupit vše. Většinou sušenky v přepočtu 2 Kč, oříšky 3 Kč, voda 4 Kč… ale překvapilo mne, jak ve velkým do sebe ty děti lejou colu a hází cukry. A jak nemají snad vůbec ovoce. Za tu dobu, co jsem tam byla, tak určitě žádné neměly. My si ovoce kupovaly venku u stánku, mango výborné, opravdové zralé, stejně tak banány. Ale nebudu kritizovat děti, já si taky koupila sušenky, po x letech, chuť byla obrovská, kort ke kafi.

Kafe nám vařil pán v „Bordel café“, měl tam i turbo wifi a skvělé pivo Nepal strong 7% 0,7dcl. Kafe po třech dnech, těšíte se, napijete se, šklebíte se, cukrová voda s příchutí kávy. Pak jsme říkali, že cukru opravdu malinko, bez něj to totiž taky zcela nešlo 🙂

Běhání v Nepálu

Nadmořská výška nebyl problém, horší byla vedra. Období monzunů končilo, pršelo občas v noci. To se pak ráno dalo běhat, protože zem byla mokrá a vy jste nejedli tolik prachu. Jinak nejhorší obrovská vlhkost. První běh byl hodně opatrný, všichni na vás koukají, vy na ně. Všude psi, ale straně hodní, leží, koukají. Mimochodem psi si vás většinou vyberou, a pak vás hlídají i u piva. S každým výběhem jsem lehce prodlužovala vzdálenost a poznávala další prašná místa a nevzhledné vesničky. Poté, co mi řekli o těch znásilnění, jsem už nevyběhla, ale spíš tím, že bylo karate, které bylo teda opravdu náročné a stejně tak výlet do Káthmándú, busem a na imigrační. V Pokhaře jsem si už zase klusala, ale ta vlhkost, to byl nepřítel.

Káthmándú

Cesta do hl.města z kláštera trval 3 hodiny, ale tam nám jel dokonce přímý bus. Klasické mačkací cestování, klasická zácpa ve městě, kdy kilometr jedete klidně i hodinu. Půl hodiny chození mi stačilo, abych si dobrovolně koupila roušku. Nelíbilo se mi tu, vedro, prach, špína, ale stejně člověk kouká, pozoruje, přizpůsobuje se. Imigrační asi bez komentáře jen, když přišli na řadu, pán za okýnkem si vzal jejich žádost, podíval se na to a odpověděl: „jdu se naobědvat.“ No stress hej 🙂 dojem se výrazně zlepšil poté, co jsme koupili jízdenku na noční jízdu do Pokhary, viz níže, a hlavně díky návštěvě Himalaya coffee. Civilizace, čisto, výborná káva, výborné dortíky.. hurááá. Pak bylo horší najít na autobusáku náš autobus, on to byl plac se spoustou stojících busů, které se rozjedou ve chvíli, kdy za jedním čůráte. Ale tak Kašparová a fópa, to je klasika. Cesta do kláštera dlouhá, ale hráli v buse dobrou muziku a my v druhým buse hru na doteky. Kdo se dotýkal víc lidi vyhrál. Dokonce jsme stihli i večeři, rýže s rajskou, která pálila jak polední slunce, a hned pak i pivko. Protože k tomu pivu, dostali jsme vycházku jen pokud jsme opustili klášter do 20 hodin. Jednou jsme museli vrátného hodně prosit, . Protože k tomu pivu, dostali jsme vycházku jen pokud jsme opustili klášter do 20 hodin, ať nás těch 300 metrů pustí. Prý tu není bezpečno. Ale pustil nás, do 21 hodin. Pak přišly na řadu karty.

Přesun do Pokhary

Pokhara, 2. největší město Nepálu. Místo, odkud se chodí na treky, turistická oblast, čistá, samý bar, samý obchod, vyšší ceny, nejdražší je jóga.

Máte volbu, jako všude. Buď autobus 9 hodin 200 km, nebo přelet 35 min. První možnost 10 dolarů, druhá 120. Nechtěla jsem jet denním, tak Jerry sehnal noční. No byla to jízda, ale skoro celou noc jsem naštěstí spala, ale drkotalo to tak, že i garminy měřily kroky během jízdy.

Příjezd do Pokhary v 5 ráno, hotel jsme měli vybraný už z průvodce, tak jsme došly k němu a čekali, než otevřou, spali jsme s hlavami na stole. Hned dopoledne jsme se vydali na Stúpu Světového míru, 3x jí obejdete bosky po směru hodinových ručiček a něco si přejete. K večeru jsem šla na první hodinu jógy, 90 min, jen já a lektor, 30 mn meditace. Meditvce jim jdou stejně jako jóga. Zvuky z tibetských misek jsou snad to nejkrásnější, co jsem slyšela. Tak jsem si domů jednu koupila, jen nějak nefunguje, asi hraje jen v Nepálu či co. Druhý den jsme si půjčili kola. Za 100 Kč na den a vydali se na vyhlídku Sarangkot. V průvodci neuváděli možnost na kole, na 12 km převýšení asi 750 metrů nebylo málo, slunce v poledne překvapivě hřálo a nás hřálo, že jsme to zvládli a projeli si pak celou Pokharu na kole. Musíte jen dávat pozor na to, abyste nesrazili krávu. Když nepřežije, jdete na 12 let do vězení.

Pokhara byla jak dovolená u moře, s tím, že se jednoho probudíte a konečně se ukážou v mracích Himaláje. To vám spadne brada a vy se kocháte. Snídaně jsou kolem 80 Kč celé menu, kafe, fresh, vajíčka, kaše. Oběd se dá i za 60 Kč. Ta jóga je asi 130 Kč, noc v hotelu 120 Kč. Ostatní se vydávali na trek, já se nemohla dočkat odletu domů. Poslední tři dny jsem byla zase sama. Celý nepál jsem hodně četl, teď jsem chodila 2x denně na jógu, pobíhala kolem jezera, c hodila na kafíčka a rekapitulovala si celý pobyt. Bylo to těžké, ale poznání a učení se bolí.

Zase Káthmándú, setkání s Češkou

Cestu do Káthmándú jsem musela zvolit den před odletem domů, protože jsou místní lety kvůli počasí často rušené a já nechtěla riskovat, že bych se nedostala domů. Letiště malinké, vše odsýpá, letadlo pro 30 lidí, let v délce 35 minut, dostanete bonbonky, vodu, oříšky a ještě vidíte Himaláje, nádhera. Občas to házelo, ale to se dá čekat. DOmestic arrivals jsou jiné, kufry vám dají na vozík a vy si musíte vybrat ten svůj, pak odcházíte z oploceného místa jako z vězení a jdete vstříc prachu juchu.

Poslední odpoledne a večer jsem strávila s Češkou žijící v Nepálu, konkrétně na jihu Nepálu kousek od Indie. Chitwan myslím oblast. Vyprávěla mi, že pokud chce zůstat jako cizinka v Nepálu, musí se buď vdát, nebo podnikat, kdy skládáte kauci 500.000 dolarů (hihi), nebo studovat, což také není nejlevnější. Sama žije s Nepálcem, ale vdávat se nechce. Jsou prý věrní, ale strašně ulhaní. A ona musí 1x za 14 dnů na týden do Káthmándú do školy, která je 2-3 hodiny denně. Cesta z Chitwanu ji trvá 7 hodin busem, fíha. Bydlela jsem s ní v hostelu, abych nebyla sama někde bůhvíkde. Thamel, turistická část města. Hostel City Home super, 800 rupií (160 Kč) / noc, na Káthmándú levnota, strašně milý personál, koupelny společné, ale to prostě neřešíte.

Při cestě na shopping se jí ptám, hele tobě se tu jako líbí? Ne, nelíbí vůbec. Jo dobrý, já se bála, že sem divná. Ptala jsem se na vše možné, zajímá mi, jak místní žijí. Každopádně jejich výplaty jsou malé, 10 tisíc rupií, na naše 2 tisíce. Zdravotnictví neexistuje, Káthmándú už je na tom lépe, tam se občas i rodí v nemocnicích. Ale vše si platíte. Když je někdo z rodiny nemocný, všichni se na to skládají. Také je často jeden z rodiny vybraný, odjíždí pracovat do ciziny a vydělává peníze… nemají to snadný, buďme rádi za to, co máme, nekoukejme na to, co nemáme, otevřeme oči a podívejme se na to, jak dobře se máme…

 

Díky, Nepále 🙂

Děkuji za školu jménem Nepál, bylo to slušný ultra. Chvilky, kdy jste na dně vystřídaly chvilky, kdy se smějete, pocit hladu, kdy jíte rýži i k snídani vystřídal pocit žízně, spaní na zemi na punkáče zase čůrání za odjíždějícím autobusem, ale jako v ultra, člověk bojuje, pak se ztratí v nočním Káthmándú a nakonec se spolu všichni objímají, protože překonali sami sebe. Jen těch 210 km za 9hod ten autobus nějak přepálil. A teď vážně. Vážně to nebylo snadné. Hodně lidi mi psalo, že to je úžasný a ze by taky chtěli do kláštera. Mohu sdělit jen, zkuste to. Zážitky jsou nepřenosné. Každý to prožívá jinak, protože každý prožívá uvnitř sebe něco jiného. Důležité je se přizpůsobit tomu, kde člověk momentálně je a tak to brát a nesrovnávat. Byly to dlouhé týdny, kdy pláč přeci jen vystřídaly záchvaty smíchu, kdy opustíte komfort více než si umíte představit a nakonec? Nakonec zjistíte, že znáte odpověď na otázku “Co je smyslem vašeho života?”….