Máte cíl, makáte, děláte to nejlepší, co v daný moment můžete. Rozhodujete se podle informací, které máte a věříte, že to je správná cesta… běžíte, běžíte, ale jednoho dne to nejde, tělo dává stopku. Únava. Ok, poslechnu, nevadí, tělo chce klid, dávám rest day. Běžíte znova, běžíte a do toho noha. No, ok, neposlechnu, to znám, tady se nevzdám, to přeběhám :). Běžíte, běžíte, tepy vysoko, bílo před očima, kdyby tam nestáli pánové, co dělají do elektřiny, tak snad zvracím…
Co to sakra je? Jsem unavená, nemám chuť k jídlu, běh mi neba a vše je problém, i poslat email… nevzdávám to, já na to přijdu, odpočinu si, rest day a zase běžím. Běžím klasickou desítku a v lese na 5.km mám pocit, že tam zůstanu, bílo před očima, hlava se motá, mobil mám, ale jen ten starý bez simky, kde mi do uší hraje Hanička mou oblíbenou „já nemám strach“. Strach nemám, ale zůstat v lese nechci, potkat někoho, kdo chodí po dvou, je v těchto místech velmi nepravděpodobné. Doběhnout 5 kilásků je výkon rovný Spartathlonu, je to dálka, je to v hlavě, spíš v krvi… Jsem na sebe fakt pyšná, přežila jsem, teď to myslím bez ironie a nadsázky. Prostě zvládnout 10 kilometrů bylo náročný. Paradox, dovedu uběhnout kilometrů 200 v pohodě, a pak je deset problém. Najednou mi spíná a všechno mi to dochází. Tvl, krvinky, železo… !!! Přitom beru 1x denně tabletu jako prevenci. Sakra proč, proč teď, chce se vám brečet, já to vážně i obrečela,nebudu dělat, že mi to je jedno. Není, mrzí vás to, protože ta stopka je velká, makáte a najednou čekáte. Čekáte, než se tělo zase vzpamatuje…
Ten den přijde SMS: „Kdy se přijdete ukázat?“ IKEM… tak tomu říkám záchrana na zavolanou. Absolvuji velké krevní testy 15.3. Hemoglobin bída, totální vyčerpání. Dochází mi, že jsem byla na testech i před měsícem na hematologii (to zase kůli Leidenovi) a tam hemoglobin bude také. Volám pro výsledky. „Já jsem nadšená, hemoglobin 137…“ sděluje mi výsledek paní doktorka. Povídám, co se stalo za jeden měsíc, kdy hemoglobin je nyní z 15.3. 121. (je to hraniční hodnota pro běžného člověka. Je to podlimitní hodnota pro sportovce. Hranice hemoglobinu je 120-160). Díky bohu za to, že jsem si dávala rest days, jinak bych byla nebyla v kopru, ale v hlíně 🙂 Upozorňuji, že než jsem šla na odběr v IKEMu, nasadila jsem prášky 2x denně, takže hemoglobinek už určo „poskočil“. Výsledky z hematologie z února jsem sdělila i IKEMu. Tápeme, co se stalo během jednoho měsíce. Co se změnilo. Jídlo stejné, regenerace stejná, tréninky… tréninky se změnily. A nastoupilo jaro, ale teď ve zprávách neříkali, že jarní únava je ztráta krvinek 🙂 to je samozřejmě sranda, ale já si také nejdřív říkala, že asi jarní únava 🙂
Paradoxem je, že nejlepší krevní testy byly po Spartathlonu 🙂
Paradoxem je, že nejsem psychicky na dně. Trénuji již podle sebe, plán mám, ale v tuto chvíli je potřeba poslouchat tělo. Jeden den mi to letí, že tempíčko 4:17 je pohoda, ale přijde den, kdy u tempa 4:50 jsou tepy hore a já třikrát zastavuji, abych to udýchala. Odpočívám dvakrát více než před tím, když mohu, spím i 13 hodin, když mohu, trénuji. Když nemohu, netrénuji.
Zkušenosti jsou poznáním nás samotných. Beru to tak, jak to je. Beru opět prášky, po kterých vám není nejlépe, ale vy víte, že bude lépe. Beru to jako zkušenost, která mi na chvíli poslala do kopru, ale já se nevzdávám. Nebudu už brečet nad zmizelými krvinkami, nebudu nikoho vinit. Příště budu více poslouchat signály těla.
A samozřejmě mi nestačí odpověď, že se změnil trénink. Vím, jak se změnil, vím, proč se změnil, vím, že tělu se to nelíbilo. Vím, že jsem se nelíbila ani okolí, kruhy pod očima, méně úsměvů… ale stejně to je paradox, říkám, že závod na 5 km na krev by mi zabil, že radši běhat 12 hod. No a ono na tom něco asi bude 🙂
Tento článek píšu také proto, abych ukázala sportovcům, běžcům, že zdravotní komplikace se nevyhýbají nikomu. Že je důležité činit kroky k tomu, aby bylo lépe, a poučit se z chyb. Měsíc je dlouhá doba, nebo vlastně krátká? Z pohledu života dlouhá, z pohledu zdraví krátká. Stačí málo a máte stopku… s odstupem dnů beru tuto zkušenost jako další sebepoznání sebe sama, která mi otevřela oči, duši, dala nové životní cíle a rozhodla o závodech v letošní sezóně. O těch příště 🙂
UltraKatka
P.S. věřím, že sportovní lékaři, které jsem po prvním odmítnutí, oslovila znovu a jejich reakce byla již nyní pozitiv, zjistí mnohem více. Říkám to stále, já se nevzdávám 🙂 sport není jen o vítězství v závodě, ale především o vítězstvích námi samotných. Zvednout se ode dna, silnější a radostnější, že to člověk nevzdal, to je život, to je úspěch, to nás posiluje.
Nejnovější komentáře