S posloucháním mám prostě problém. Uši mám v pořádku, ale proč dělat to, co říkají druzí 🤔 to nedávám 🙂 ale co když mi říká „něco“ tělo? 😌 Poslední dva týdny na mě padla únava, asi jarní, lenost, nechtíč do běhu, do toho bolí holeň… prostě fajn běžecké období před sezónou 🙂 .
Minulý týden jsem běžela 50km kolem Boleváku, ale ještě večer před tím jsem nevěděla, zda pojedu nebo ne. Ale věděla jsem, že o tom mohu rozhodnout jen já. Pro odpověď jsem si tak šla do meditační místnosti. Zklidním se, prodýchám bolístky a jsem chvilku jen sama se sebou. Ráno jsem věděla, že běžet chci. V den závodu jsem byla jak nová, běželo se krásně, noha byla hodná a já si to užila. 3:46:30 osobáček je fajn, ale minuta dvě nerozhodnou o tom nejdůležitějším, o pocitu. A ten je pro mě nejvíc. Vždyť v životě jsme taky s lidmi, s kterými se prostě cítíme hezky a ne s lidmi, kteří měří xy cm a váží xy kilo.
No ale od pondělí znova pocity nic moc 🙁 . Únava, ospalost, noha v pr. Na laser, s nohou, ne s obličejem 🙂 běh podle pocitu, hlavně v lese a po poli. A Pečky? Nepoběžím…
Před dvěma měsíci nám skoro umřela, teď se od ní učím. Učím se odpočívat 🙂
Takže do Peček jsem se vydala jen proto, že uvidím lidi, které mám rada, navíc je pořádá Mizuno a to je moje srdcovka…. nakonec jsem si řekla, „tak když už tady seš tady, tak mazej, stejně bys šla běhat, tak úspora času, proběhneš se a máš to za sebou…“ Jako já jsem živel, ale co předváděl včera (9.3.) vítr 💨 To byla fakt síla. Trošku mi chyběla kila, která šla teď dolů, ale zase jsem si říkala, že mi to může být fuckt fuck, vždyť to je “jen” sport a navíc vzdálenost, s kterou chemie nefunguje 😂 a navíc super trénink do Řecka 🙂
Každopádně po týdnech trápení, kdy jsem byla i na krvi s vírou, že nemám železo a že za vším hledej hemoglobin (železo můžu rozdávat), mi došlo, že mi běh na chvíli prostě přestal bavit. Přitom běh je moje láska!!! Ale taková láska je, kdo ji začne moc řešit mozkem, může o ni snadno přijít. A já o svoji lásku přijít nechci. V ultra navíc nejde „jen“ o „run“, ale především o „fun“…
A ještě něco… Plzeň je za necelý měsíc (MČR 100km). Během měsíce se může stát cokoli, člověk se může zranit, stejně jako získat super formu. To se mi honí hlavou poslední týdny, jestli trénuji hodně nebo málo, jestli budu ready, nebo ne…jestli se zlepším, nebo zhorším… A trošku se s tím neumím popasovat hlavou, moc přemýšlím…viz láska. K běhání potřebuji nadšení a super pocit, ne to řešit mozkem. Mozek má počítat, nohy běhat, srdce milovat hlavu i nohy…
Venkovská pohoda 🙂
Žiju si svůj sen, a pak bych si nechala vzít hlavou svoji ultra lásku? Nj, občas na sebe vyvíjíme sami tlaky, a pak se divíme, že nás to nebaví. Odešla jsem z pracovního procesu, abych měla svobodu, a pak bych se sama spoutávala tím, co musím odběhat, a zapomněla bych na to nejdůležitější. K lásce se nejde nutit, ani o ní přemýšlet. Prostě chceš nechceš… a já chci. Chci zase běh milovat. A jsem ráda, že jsem poslední dny poslouchala tělo, běhala si jen, kdy se mi chtělo a neběhala, když se mi nechtělo…. UltraKatka
Nejnovější komentáře