24 hod v Číně – Xiqiao International Ultramarathon

Aneb 24 hod v Číně, závěr běžecké sezony 2017, uzavření prvního roku v ultra.

Pozvání do Číny od víceprezidenta IAU na 24 hod Xiqiao International Ultramarathon, totální pecka a odměna za dřinu a za odhodlání jít si za sny. Pozvání bylo na základě výsledku z 12 hod, kde jsem zaběhla 127,6 km a dala nový český rekord.

Závod se konal v National art studio

Eliťáci v National art studio

Ale tak co, takové pozvání je úžasné a kort když zvou na 16 elite runners z celého světa. Takže letíme, Čína, Guangzhou, oblast Foshan, na letišti nás vyzvednu organizátoři, zavezou do 5* hotelu National Art Studio, krása střídá nádheru, prvotřídní péče, luxusní pokoje, výborná jídla, no zásoby jsme si před závodem udělali slušný. Den před závodem jsme jeli všichni eliťáci na výlet, největší Buddha byl skvost, nelze popsat, to se musí vnímat a cítit. Poté čínské představení kungfu a v maskách. Odpoledne ještě  do filmových ateliérů National art studia, kde budeme další den běhat. Juu,jeee, krásný, ulice ve stylu Shangai, Peking, které se v noci během závodu celé rozsvítily. Trasa rovná, klikatá a zajímavá, nebude nuda.

uličky National art studia – den před závodem

Přípravy, LIFO a nevyspání

Technical meeting, informují nás, že každých 6 hodin bude vážení a opravdu, každých 6 hodin hup na váhu, následuje welcome dinner pro všechny závodníky na 24 hodin, o eliťáky se opět starají ještě více. K večeři nám nosí speciality, které raději před závodem nejím, pařátky, divné ryby, radši jindy, proslovy významných osobností z ultra, předsedy vlády, symfonický orchestr a další vystoupení, ale jsme unavení, a tak jsme LIFO (last in, first out) a odcházíme, musím vše připravit na závod a vyspat se. Vše jsme připravili, napytlíčkovali tablety, oblečení náhradní máme, jenom jsme se skoro nevyspali, nešlo usnout. Vstáváme ospalí s kruhy pod očima. „tak takto jsem vypadala na Kladně po 24 hod,ale v cíli, ne před startem,“ sděluji Ondrovi. Není čas, snídat a jde se. Na start to máme 400m, jdeme pěšky…

Uvítací cerominál & welcome dinner
Technical meeting 🙂

National Art Studio je perfektně nazdobené, sladěné do růžova a já šla před odletem na červené nehty, abych k nim ladila, špatný odhad 🙂 uvítací představení, přípravy, sdělit supportu, kde co máme a co chceme jíst a pít, každý elite runners dostal dva supporty, čínské studenty, kteří mluví anglicky, jsou perfektní, bez nich bychom byli docela v řiti 🙂  na start, bude 9 ráno… letś go, pusa, pa a ať to běží…

Zahájení závodu bylo tradiční
Na zahájení závodu

Běží se perfektně, po durhém kole odhazuji tepák a koukám na hodinky, abych hlídala tempo. Tempo jsem si hlídala, avšak měření bylo velmi nepřesné, neboť v uličkách se signál ztrácel, a tak bylo vhodnější kontrolovat si časomíru pří proběhnutí startu/ cíle. To jsem však já nedělala, já běhala, než….

První hodiny závodu

Nesnesitelná bolest, zdraví je přednější

„Na jakém místě jsi běžela, než si šla na masáž?“ Druhém, ale teď budu tak na desátém. A je mi to úplně jedno….the most important is now my health, I need helath legs.“ To byl ten okamžik, okamžik, kdy ležíte v obrovských bolestech na masáži na závodu, na kterém vám strašně záleželo. V očích máte slzy, které byly zprvu z neštěstí, nyní z přání být zase v pořádku. „10 minutes, yes?.“ Odtrhne mi při pohledu na trať na běhající známé tváře masér… „ok“, odpovím a je mi jedno, zda se vrátím nebo ne, chci, ale moc nevěřím. „go, at first 300-400m walk please.“ Jasně, jak můžu chodit, když se sama nezvednu? V tom mi můj úžasný support čínská usměvavá dívčina podává ruku a já se pomalu dostávám na nohy, bolí to, ale jdu. Nadeem Kahn, víceprezident IAU, který mě sem pozval na mě kouká a sděluje „go“, jo gou, já jdu, ježiš 300 metrů jít? Šla jsem minimálně půl kiláku, kde mi míjel i Ondrášek. „Kačenko, tak co, jak je?“ „Na …, nejde to.“ Odpovím znechuceně. „Ať už se rozhodneš jakkoli, rozhodneš se správně.“ A běžel dál.

Hodina utrpení na masáži po 12.hodinách

Musím, musím,ne nemusím,  já chci! Chci, ano, to je to slovo, já chci, strašně moc chci, nejhorší okamžik je přejít z chůze do běhu, to bolí nejvíc. 3-2-1 a běžím, no bolí to, ale jinak, svaly nejsou tak mrtvý jako před hodinou, já běžím, já běžím!!!

Návrat do závodu zprvu bolel 🙁

Po kilometru se rozbíhám a běžím jako bych před tím 12 hodin neběžela, nevím, co se mnou ten masér dělal, ale pomohlo to, miluju ho, já ho miluju, on to dokázal, vrátil mi nohy do závodu, který jsem v hlavě prohrála. A hlavu? Tu jsem si vrátila sama, když mi došlo, že nejdůležitější je zdraví, i když je to fakt hrozný klišé, ale je na něm víc než hodně pravdy 🙂 běžím, předbíhám, vnitřně se řechtám a je mi jedno, co bude za hodinu nebo za dvě, mám před sebou 11 hodin běhu, ale užiju si to teď. Walkman please, in pink bag.“ Sděluji rychle supportu a běžím dál, v dalším kole beru sluchátka, ve kterých jsem měla připravené oblíbené písničky, které pouštím holkám na cvičení.

Support si zaslouží 1 *

Nikdy jsem na závodě sluchátka nepoužila, ale teď cítím, že je potřebuji. Strašně si užívám tu svobodu, to, že bolest necítím, běžím a směju se, beru čelenku od compressportu, protože sluchátka padají z hlavy, vše má řešení, běhám a je mi jedno, na jakém místě jsem. Nechci se stresovat, i kdybych byla desátá, za sebe jsem vyhrála, že jsem se vrátila. Hodina, možná dvě s hudbou byla úžasná, hlavou mi lítaly věty, které říkám holkám na kruháči. „co bolí, to sílí. Když nemůžeš, přidej. Prosim tě, ještě vydrž.“ Jojo, jsem drsňák, tak teď se musím předvést sama.

Vyhrát vnitřní boj je nejtěžší a nejhezčí

První polovinu jsem protrpěla

Druhá polovina závodu byla jako jiný závod. První půlku jsem protrpěla, nejdříve duševně, pak se přidalo fyzično. Závod mi nějak nebavil, běžela jsem, ale neužívala jsem si to, stále koukala na hodinky, říkala si, ať už mám maraton, ať už ti, co běží 6 hodin doběhnou, stále to bylo samé až… až mi to přestalo bavit a nohy taky, protože po 11 hodinách vážně bolely, takovou bolest jsem nezažila. Začalo to od chodidel a šlo až do stehen. Celý závod a přípravu na Čínu jsem se soustředila na číslo 22, dokonce i startovné jsem měla 22, ale během závodu jsem neměla motivaci, bolest byla pak silnější a dokonce jsem začala přemýšlet, že skončím. Síla myšlenky byla natolik silná, že jsem si řekla 111, polovina 222 km, mám se trápit?, fakt to bolí, slzy tečou a já se procházím. „Ondrášku, končím.“ A to samé jsem řekla supportu, jen v angličtině a těšila se, jak se natáhnu a.. v tom mi viděl Nadeem, „massage?“ „No, I am very tired and my legs are ko, terrible pain, I have never had so big pain…“ Snažím se mu vysvětlit, že nohy jsou opravdu v pr a že prostě končím,ale Nadeem je neodbytný a já nemám sílu protestovat a už se pokládám na podložku na masáž. V tom mi mladý klučina sáhne na stehno a já vykřiknu, že se všichni dívají, co mi dělá. Další doteky jsou, jako když by mi stehno drtil a přitom se lehce dotýká. „Your muscles are very tight.“ „Maybe, but is very painful, I don´t want more.“ V tom mi sundává boty, support mi donáší bundu a nějaké jídlo, jídlo nechci, beztak budu už jen odpočívat, myšlenky si stálé trvají na svém.

Masér byl profík

Ale když vidím, jak ostatní běhají…a ta otázka na pořadí a uvědomění si, že nemusím, že jen chci… druhá polovina závodu začala sice strašnou bolestí na masáži, ale byla vystřídaná ohromnou radostí.

Druhá půlka bez garminů

Až budu mít 6 hodin do konce, podívám se, na kolikátém místě běžím. „Kačenko tu ztrátu si už dohnala, chceš říct, kolikátá jsi?“ „NN, nechci stres, chci jen běžet.“ Mimochodem na druhou polovinu jsem nezapla ani hodinky, tepák jsem odhodila v první půlce po dvou kolech a teď jsem neměla chuť řešit tempo, prostě jsem chtěla jen běžet. 6 hodin do konce, 3 ráno, otáčíme směr, naposledy, ne nepodívám se na tabuli, až další hodinu. Potřebuji na wc, tuhle 24 hodinovku to šidím, jdu teprve po třetí, ale přiznám se, na jejich toitoi nejdu, nevím, jak se používá a nechci tam spadnout. Jdu za toiku a překvapení, já můžu do dřepu a můžu se zvednout, perfekt, ten masér měl zlaté ručičky. Probíhám přes cíl a zahlédnu, že jsem 2. Přes pět hodin do konce, takže holka makat, Ondra je také druhý, tohle prostě dáme, jsme přeci Ultrašílenci, vím to, cítím to.

S Ondráškem na trati

Drink? A co rýže?

Tento závod nemám problém ani s jídlem, od začátku jím po troškách něco, hrozno, pomeranč, banán, rýži, v kiriz jsem do sebe hodila i snickers, kterou jsem neměla roky, piju ionťák a později hořký čaj a dokonce i colu. Bohužel nealko pivko nemají, ale já si jedno vzala na večeři dne předem a mám ho v petce s sebou. Poprvé jsem si ho dala těsně přes smrtí, před 12 hodinami, v druhé půlce jsem ho dopila.

Pravidelně jíst a pít, to chce, to je potřeba

Stavím ob kolo, nezdržuje mi to tolik a vždy piju, k tomu vemu do hrsti třeba rýži a letím, kousek dál mám už pusu plnou rýže, žvýkám a běžím se nechat osvěžit pod stříkající vodu a sahám po houbičce, kterou na sebe ždímu. Au, jsem sedřená, prsa i záda, nevadí, tahle bolest se dá přežít. Teplo během závodu bylo, ale bylo menším soupeřem než vlhko. Polévala jsem se hned od začátku, běžně se nepotím, ale tady příšerně. „První informace do těla, že nemůžete a že je vedro, jde přes hlavu, polívejte se,“ slova trenéra jsem si vzala k srdci.

Zlaté pravidlo: vodu na sebe, ionty do sebe

Svítá, brzy bude den…

Už svítá, vrací se pozvaní supporti, kteří šli ulehnout, fandí, chválí „great job, Katarina“, křičí, když běžím kolem, jo, teď už je to legranda. Tři hodiny do konce a držíme oba 2. místa. To je ta motivace! To je ono, třetí Polák maká, ale Ondra taky, to zvládne, i když Sagan teda lítá. Za mnou je třetí Číňanka, mám na ní asi 11 km, ale dokud není poslední hodina a větší náskok, já si jistá nejsem, a tak si ji hlídám a běhám. „12 km to the 200 km“, sděluje mi Nadeem a dodává „you do it“, necelé dvě hodinky do konce, hranice 200 km by byla fajn. Potkáváme se s Ondráškem, prohodíme pár slov a přejdeme na chvíli do chůze. Vyměňujeme si pocity a náskoky, které máme, víme, že to musíme udržet. „dojdeme k občerstvovačce a z kopečka se rozběhneme?“ok. Mimochodem převýšení na 1 okruh je téměř nulové, ale po 24 hodinovce najdete kopce všude 🙂 běžíme, troubí, ti, co běželi 12 hodinovku končí, nám chybí poslední hodina.

Když jsme se potkali, dali jsme společně s Ondráškem kousek walking 🙂

Jiná Číňanka

Poslední hodina, kontroluji Číňanku a je mi divné, proč už náskok není 10 km, ale asi 9 km a proč se na mě směje a ukazuje mi, že mi drží pěsti? To je divný, pomyslím si, zastavím se u tabule a podívám se, co to je za divnotu. Jo jasně, já si hlídala špatnou Číňanku 🙂 tak to mi pobavilo,  tahle se na mě nesměje, jsme doma. Běhám a běhám, ke konci i chvíli jdu a směji se na ni, ona mi úsměv neoplácí, i kdyby běžela trojkovým tempem, nemá šanci. Běžím, ale je to divné, chtěla jsem skončit u brány, ať to nemám daleko do cíle,ale na tabuli hranici 200 km nemám, takže jasně, prostě poslední kousek musím běžet, v tom se mnou vybíhá do posledního kola i človíček, který si místo mě stoupne tam, kde skončím. Doměřují pouze prvním šesti, takže běží se mnou.

Běh do poslední chvíle

Už troubějí

No to je jasný, já skončím v nejvzdálenějším místě od startu / cíle, ale poslední minutu už mám slzy v očích a vím, že jsem to dokázala, teď už se nestane nic. Troubí, troubí a já se směji, procházím úžasně zdobenými uličkami, kterými jsme celý den běhali, trošku to sekám a zkracuji a po chvilce jsem v cíli. Vidím Ondráška a všechny elite runners a můj zlatý support. Směju se, jdu k Ondrovi a dostávám tu nejkrásnější pusu, „my to dokázali“, zní z úst nás obou, dojetí, slzy, tohle je ta odměna, tohle je na tom krásný, endorfiny, objetí, to, že překonáte sami sebe.

Nejkrásnější okamžik v cíli

To nejde popsat, to si musíte zažít… sedíme, fotí si nás, čínská média nás zpovídají do tisku a televize a mně se dělá šoufl. „Ondrášku, mně je špatně…“ hm zvracím, hodně, dávám se do kupy, teda snažím se, za chvilku je vyhlášení, převlékám si aspoň tričko, sundávám Hoky, nohy nejsou nateklé a kotníky jsou v pořádku! Paráda.

Média byla všudy přítomná 🙂

Pomalu se přesouváme na vyhlášení, kde jsou pro elite runners připravené židle, sedíme, povídáme s ostatními, vedle první Britka, také jí není dobře. „hele on spadla“, říká Ondra. Během vteřiny jsou tam doktoři a starají se o ni. A mně je zase blbě…zvracím podruhé, pěkně přede všemi, doktor mi strká teploměr do ucha, měří tlak 90/66, říká ok. Ale na stupně vítězů to jako nedám, vyhlašování se protahuje, čeká se na padavší a blijící a připravují se židle a pomocníci nám pomáhají se dostat alespoň k židlím. Vyhlášení v sedě, no co chtějí že po 24 hodinách 🙂

Vyhlášení v sedě, 2. místo!

Ale je to tam, medaile, nádherný pohár a šek na 10.000 čínských juanů a hlavně, ten pocit, že jsem to dokázala. Na rovinu, peníze jsou fajn, sponzoři prostě do ultra jít nechtějí a ono to něco stojí, ale peníze pro mě motivem nebyly! Motivem bylo to, že chci a ke konci byl motiv udržení si druhé místo.

2. místo, šek a spokojenost, hlavně že sedím 🙂

Mimochodem výsledky přesné jsme se dozvěděli později, pro tento závod bylo důležitější umístění. Pozvaní „elite runners“ spolu s čínskými běžci byli velkou konkurencí.

Ultrašílenci získali oba nádherné poháry za 2. místa

Závod: 24 hodin Xiqiao International Ultramarathon

Počet km: 201,8 km

Trať: rovná, hodně klikatá v prostorách filmových ateliérů

1 okruh: 1,15 km

Teplota přes den: 25-28´C, v noci cca 20´C

Vlhkost: obrovská, největší nepřítel

Boty: Hoka Huaka

Oblečení: Saucony & Compressport

Krize: 11.-12. hodina

Bolest: 12.-13. hodina

Radost: 13.-24. hodina

Následky: Brutálně odřená prsa i přes použití vazelíny a záda. Nohy super 🙂

Jídlo na občerstvovačce: ovoce – banán, pomeranč, hrozno, rajčata, rýže, kuřecí polévka – fuj, snickers, masové koule

Pití: voda, ionťák, cola, čaj, kafe

Záznam garmin: https://connect.garmin.com/modern/activity/2293690742

Byl to krásný závod 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *