„Paní doktorko, mám málo železa, že jo? A hemoglobinu také, že jo?“ Střílím ze sebe otázky hned, co vejdu do ordinace a vnitřně věřím, doufám, modlím se, aby byly její odpovědi kladné… „Ano, máte, hemoglobin 100 g/l (normálka je 120-160), ferritin 7,1 (normálka 13-150).“ Úleva jak blázen, takhle blbý výsledky jsem teda ještě neměla, stovku mám ráda ale v jiných jednotkách, třeba v kilometrech …. „No víte, já se teď vrátila ze soustředění v Tatrách a bylo mi tam docela špatně a moc to neběhalo…“ „tak ono běhejte s hemoglobinem 100, to se divím, že jste vůbec chodila…“

Když bylo vidět a nevybil se mobil, šlo i fotku pořídit 🙂

Hory problém neřeší, ony ho násobí

„Mně se chce zvracet,“ povídám směrem k Markétě při druhém tréninku na Štrbském plese. Trénink 5x3km, 3x svižně, 2x ostře, kdo byl na Štrbském tuší, že na rovině jsme to neběhaly. S kopci nic neuděláte, bohužel sem toho po celý týden moc nezmohla ani s pocitem „mně se chce zvracet“. Dny byly velmi podobné, každý den dva tréninky, mezitím odpočinek, nebo spánek, což je u mě jen výjimečně, večer sauna a ledový bazének, který mi zachraňoval den, co den a trenér na telefonu… v tu dobu jsem již měla odebranou krev, pravidelně jsem hlídaná z jiných důvodů, nezdědila jsem totiž po mamince jen lásku k běhu a matice, ale i nějakého pana leidena…ale k doktorovi jsem byla objednaná až po Tatrách…takže přijedete na hory, je vám zle a nevíte, nepoznáváte svoje tělo, hlava se motá, těžce to běhá, špatně se dýchá…první dva dny si říkáte, to je ta nadmořská výška, to se srovná. Pak jdete mezi tréninky spát a nemáte hlad. Při pohledu na jídlo se vám chce zvracet a jediné, co do sebe dostanete je šťáva z pomerančů a korbáčky (komu jsem vykoupila na Štrbském všechny pomeranče se dodatečně omlouvám).

po jednom z tréninků, občas jsem byla unavenější 🙂

Na hodinkách vypínám tempo, stačí ty hrozný tepy

„Pavle, prostě to neběhá, vypnu na hodinkách tempo a nastavím jen tepy a vzdálenost.“ A tak jsem já antiajťák nastavila v hodinkách obrazovku, kde byly jen tyto dva údaje, protože při pohledu na tempo bych se hroutila znova. Jenže běhat na zadané tepy nešlo, při chůzi jsem měla tepy 137 po pár metrech a při klusu byly hodně nad 160 🙂 tak to je tak akorát na procházku. Jediné, co bylo oukej byla kadence, kroky byly kratší,takže jediné co šlo, prostě více „ťapat“. Jenže já neuběhla už ani trénink v kuse. Kolem Velkého Plesa byla teda i tak divná energie, po většinu hnusno, vyfotit se bylo jak fotit mého psa v klidu, když tam nebyla mlha, vybil se mobil, když tam byla tma, chtěly jsme zapnout čelovky, vybité…

Fotka u Plesa, zázrak 🙂

Trénink bez kyslíku

Nevím, zda dovedu popsat pocity, když chcete běžet a tělo opravdu nechce… je to zjednodušeně trénink bez kyslíku, kdy se zadýcháte po pár stovkách metrech, „nůžky se otevírají“: tempo rapidně klesá a tepy rapidně rostou, do toho vás bolí nohy, protože tělo není schopné regenerovat, sílu nemáte, protože ty šťávy jí zas tolik nedodají, že jo, jenže nemáte ani chuť jíst…zamotaný kruh a vy nevíte, jak z toho ven. No jedině se obléci a doslova jít ven 🙂 A tak sem každý den vstala na trénink, trpěla, ale zkoušela to „prostě tohle není možný, to musím zlomit“, funěla jsem jak běžec, který si přečetl chytrou knížku a chtěl zaběhnout kilák pod čtyři, ale radost, že sem odběhla byla i tak. Jo a do toho nemáte ani moc barvičku, a to pravidelně chodím do solárka pro „déčko“. Prostě nejsou krvinky, není barvička.

Tréninky byl 2x i na běhátku 🙂

Nebojte, nekončím, do toho mi začalo bolet koleno, takže tejpíčky, nejen, že běžíte, plíce necháte v prvním kopci, krom funění běžíte jak střelená srna, protože to koleno jako bolí a tejpy to nezachránily… do toho vycházíte z bytu a třísknete se do kolene, aby jako bolelo víc…že by znamení těla, že je něco špatně? Ne, večer sauna, bazén, to bude dobrý a jako schlaftrunk decka červeného 🙂

Schlaftrunk…já věděla co pít, krvinky 🙂

S každým přibývajícím dnem sem začala Tatry vnitřně nesnášet, „co sem jim jako provedla?“… ale v hotelu Trigan tento pocit mizel, byla zde perfektní obsluha a masérka v jednom, která se nás snažila dát dohromady, dám masage, oddechnu. „Spíš naposledy vydechnu“,90 minut jsem si hrála na žížalu a kroutila se bolestí. „No tohle snad není možný, já chci domůůů…“.

Wellness, okamžitá vzpruha, jedinečná záchrana 🙂

Doma? Paráda, neuběhnu už ani kilák

Z prvního tréninku doma jsem se vrátila, zkusila jsem to večer na čelovku, běžela jsem jako o život, tempo 5:46. To je divný, nemůžou být ty hodinky rozbitý? Tak druhý den zkusím znova…zase hrůza, nechápete, uběhnete 200 km a nedokážete dát trénink…no nic, jdu k té doktorce, budu chytřejší…

Vím uvedené „bájo“ výsledky a už je mi to jasné. Volám trenérovi, že jako vím, co mi je a že to ale určitě nebylo na škodu běhat s touhle krví, že to byl drsný trénink. Souhlasí, z výsledků není nadšený. Další tři dny byly peklo, hlava si uvědomila, že je nemocná, takže bylo hůř, horečka, klidový tepy nad 90, odběhala jsem jen, co šlo, dostala jsem ale trošku života přímo do žíly a bojovala…v neděli 18.února jsem uběhla v kuse i 2 km, celkem 12 km v tempu 5:48, zázrak.  Posílám trenérovi týdenní tréninky a píšu do emailu „já to dám, zvládnu to, vím to.“ Nepochybovala jsem, jsem bojovník, jen to bolelo. Ale pozor, největší úspěch přišel ve čtvrtek, kdy jsem vyměnila naše krpály za Ladronku a uběhla 14 km v kuse! A tempu 4:51… tempo vedlejší, nejdůležitější, že už jsem tak netrpěla a běžela. Pomalu se začal vracet ten pocit, běžím, strach vyběhnout postupně nahrazuje pocit těšení se na trénink. Dneska je 25.2. a já uběhla 32 km. Neskutečné, úžasné, vážím si každého kilometru, kdy netrpím a lehce běžím… jo a koleno? Přestalo to samo…

Štrbské Pleso…nezanevřela jsem na něj, ukázalo mi problém, který se řeší 🙂

Kamarádka mi v týdnu řekla poté, co slyšela tuto story, ale ty vypadáš na fotkách z Tater happy…“ale já byla, v sauně, bazénku, byla jsem tam s Markétkou, nebudu se přeci hroutit a postovat to na fcb, aby mi všichni litovali…“ Naštěstí sem něco zdědila i po taťkovi, a tím je optimismus 🙂

A proč jsem tenhle článek psala? Protože každému se může stát, že to neběhá, že to nejde, je zraněný, ale důležitý je bojovat, bojovat hlavně sám se sebou, věřit si, věřit tomu, že bude lépe a držet si úsměv na tváři. A také jsem to psala kvůli sobě, protože člověk zapomíná a i já jednou zapomenu, jak mi bylo blbě, a až budu brečet, že sem zaběhla něco o xy minut pomaleji nebo pár metrů méně, přečtu si tohle, abych se probrala a byla ráda, že prostě běhám 🙂

Mějte se krásně a co bolí, to přebolí a pokud spadnete na dno, seberte všechny síly a odražte se tam, kam chcete. Protože kam chcete, se opravdu dostanete 🙂

UltraKatka

P.S. shrnutí:

  • Cesta do Štrby, RegioJet za 490 Kč z Praglu v Business třídě :), nahoru na Pleso zubačkou
  • Korbáčky a bryndzu mají opravdu ňam
  • Lidi jsou moooc milí
  • Bydlely jsme v pronajatém bytě, cena podobná jako ubytovna, ale tady máte 2+kk jen pro sebe
  • Kempinski hotel je vážně pěkný, když budete běhat kolem Plesa, uvidíte, jak se tam všichni válí a vy makáte 🙂
  • Jinak kolem dokola Plesa to je 2,2 km
  • určitě skočte na masáž do Triganu a užijte si tam i sauničku